Blíže o Černíkovi

Arnošt Černík za sebou měl vydání mnoha úspěšných titulů. Jeho knihy "Hora smrti" a "Trůny Bohů" zobrazují strhujícím způsobem historii zdolávání vrcholů v Karakoramu a Himálaji. V "Hoře smrti" vypodobnil snahy o dosažení Nanga Parbatu, štítu, který si vybral mezi horolezci vysokou daň. V jedné kapitole líčí zkázu výškového tábora těmito slovy: "Sedm horolezců a devět nosičů německé výpravy na Nanga Parbat bylo zasypáno lavinou. Zachránil se jediný, lékař, který byl náhodou v osudné chvíli v nižším táboře. Jméno strašlivé hory prolétlo v roce 1937 stránkami světového tisku. Celá expedice? To přece není možné." Podobně psal světový tisk v roce 1970 o expedici Peru 70. V knize ještě zazní věta: "Kdo se hory dotkne, zahyne."

Horám věnoval další publikace: "Technika zajišťování v horolezectví", "Horolezectví", "10 velkých stěn" (napsal s Radanem Kuchařem o Radanových výstupech), "Expedice na Kavkaz" (opět spolu s Kuchařem o jeho působení na Kavkaze), "Zeměpis velehor" (spolu s Josefem Sekerou). Měl za sebou cestopisy "Ohnivé hory", "Mezi olympskými bohy", "Na ostrově krevní msty" (spolu s Heckelem). Z dalších jeho knih jmenujme velmi žádanou publikaci "Tajemství sněžného člověka". A pozor - také překládal, například "Sedm let v Tibetu" od Heinricha Harera a další jeho knihy.

V roce 1968 odjela čtyřmi osobními auty Poběda, Embéčko, Oktávia kombi a Fiat jedenáctičlenná expedice do Turecka. Manželé Kopalovi, Zibrinovi, Karouškovi, bratřiMilan a Vláďa Majerovi, Arnošt Černík, Zdeněk Brabec, Jaroslav Krecbach.Akci vymysleli Karoušek a Černík. Chtěli zdolat 5156 metrů vysoký Ararat a íránský vrchol Demavand (5771 m). Cestopisné líčení dokončil Černík dva měsíce před odjezdem do Peru, vydání zmařilo zemětřesení.

Při expedici došlo k jedné zápletce: 20. srpna 1968 pobývala výprava v hlavním městě Turecka Ankaře. Ráno čekal na horolezce šok: invaze do Československa. Účastníci expedice napsali protest, Černík jej přeložil do francouzštiny a vyrazili na sovětskou ambasádu. Kupodivu je přijali. Jakmile za nimi zaklaply velké dveře, leckdo pocítil tíseň. S vysoce postaveným úředníkem (možná velvyslancem) jednal Černík. Francouzsky. Svým kamarádům svou i úředníkovu řeč tlumočil. Šil do něj tak tvrdě, až si např. Olda Kopal říkal, zda je ještě vůbec pustí ven. O den později ankarský tisk uveřejnil článek o protestu Čechů. Však po návratu domů všichni čekali potíže. Ale nic se nestalo - možná Sověti neposlali zprávu do Československa, anebo tu zprávu někdo slušný u nás stopil.

Polovina výpravy se z Ankary vrátila kvůli invazi domů, zůstalo jen šest členů (Kopal, Krecbach, Majeři, Černík, Brabec) a dvě auta. Původně měli vystoupat vzhůru klasickou cestou od jihu, na niž Arnošt vyřídil povolení. Nicméně Turkům byli Češi po vpádu vojsk do Československa natolik sympatičtí, že jim umožnili výstup od severu dosud neslezenou cestou. Chlapi ji nazvali Český pilíř, pro ně milé a nečekané překvapení. Počítali s chodeckým terénem, a hle - čeká je sice nikoli výstup těžký, ale už výstup! Půjde o první průstup z tohoto směru.

Jedna epizoda z výstupu, při němž museli lezci překonat v jednom dni 2250 metrů nahoru a dolů. Černíkovi se zlomil v příkrém ledovci cepín. Co s topůrkem v jedné a s hlavicí v druhé ruce? Vrátit se? Pokračovat? Těžké úseky teprve přijdou! Vláďa Majer mu půjčil cepín svůj. On, špičkový horolezec, si s hlavicí v nadcházejících svazích (místy až 60°) poradí.

V rukopisu Černík uvádí: "Dne 20. června 1840 došlo na Araratu k ničivému zemětřesení. Při něm se zřítily srázy severní stěny i s ohromnými ledovými masami, které zamezily odtoku tavných vod. Vytvořilo se jezero, hráz však nevydržela a dravý nezadržitelný murový proud zalehl obec Ahoru. Hluk doprovázející sesuv bylo slyšet až v Igdiru, mračna prachu zahalovala celou horu. Několik metrů vysoká vrstva bahna, kamení, ledové drtě pohřbila více než tisíc obyvatel." Velmi podobně líčili pamětníci událost pod Huascaránem v květnu 1970. Obě hory jsou dominantní, převyšují své okolí o 4000m. Tam i tam žili lidé nepříliš poznamenaní civilizací. Mura - tak jmenují bahnité sesuvy pod Araratem, prakticky stejná masa, jakou v Jižní Americe nazývají aluvión.