Úvod knihy

Slova indiánky narozené pod Huascaránem: "Huascarán se znovu otřese. Možná už zítra, možná pozítří. Já však stačím vzít své děti a doběhnout na pahrbek k soše Krista. Kdo u něj bude včas, přežije. On nás svýma rozpaženýma rukama ochrání tak jako v sedmdesátém."

Úvod knihy Huascarácán, zastavení po padesáti letech

Padesát let

Půl století nás dělí od nezměrné tragédie způsobené 31. května 1970 zemětřesením v Peru v regionu Ancash, jemuž vévodí nádherný oslnivě bílý dvojvrchol Huascaránu. Severní vrchol se tyčí do výšky 6652 m, jeho jižní bratr, nejvyšší hora Peru, pak do výšky 6768 m. Místní obyvatelé však v tom štítu cítí nejen krásu. Huascarán, především ten severní, také hrozí a dokáže být i krutý.

Květnové neštěstí sedmdesátého roku navždy spojilo smrtí Čechy a Peruánce. Těch prvních zahynulo čtrnáct, celá horolezecká expedice Peru 70. Zůstali pod lavinou uvolněnou právě z Huascaránu. Patnáctý člen výpravy, Ivan Bortel, jediný Slovák, už byl v té době třináct dní mrtev. Počet druhých se odhaduje přes 70 000. Ruiny domů pohřbily téměř 50 000 z nich, více než 20 000 pak lavina - tisícinásobně větší sestra té, jež měla na svědomí československé horolezce. Srdce Huascaránu tehdy nemělo slitování. Šlo o jednu z největších přírodních katastrof posledních staletí.

Tehdy, v sedmdesátém, otřáslo neštěstí celým světem. Vedle Peru se předmětem hlavních zpráv v mnoha zemích stala též Československá expedice. Padesát let stará událost vybízí k ohlédnutí. Odložme senzaci, ke které může vzpomenutí sklouzávat. Namístě je cit, vnímání, pochopení a úcta ke všem protagonistům. Ke všem! Tedy nejen k našim horolezcům, ale i k jejich rodinám a Peruáncům.

Projekt Huascarán

Před pětadvaceti lety jsem událost spolu s Jirkou Hladíkem připomínal projektem "Huascarán, cesta končí, cesta začíná". Začali jsme v roce 1993. Nehodlali jsme podat podrobný popis výpravy, neplánovali jsme jít "po stopách" expedice Peru 70 ani připravovat cestopis. Stejnojmenná kniha (1995), film (1994) a další aktivity směřovaly především k manželkám, dětem a sourozencům horolezců. Šlo nám o vystižení jejich bolesti po pádu laviny i později, o návštěvu pozůstalých v Peru, o představení tématu přímo v Peru. Expedici samotnou projekt samozřejmě neopomněl.

Vznikla i druhá kniha - "Huascarán, život v údolí krásy a hrozby" (1999), věnovaná dění očima katastrofou postižených obyvatel. Došlo pak na dvojknihu "Výprava na Ararat - Říkali mu Ajšek" (2000). První část napsal Arnošt Černík, člen expedice Peru 1970. Po jeho smrti text nebyl vydán, na svou chvíli čekal třicet let. Druhou část jsme zpracovali my podle vzpomínek Černíkových přátel na jeho osobu.

Věnování

I tuto knihu věnujeme přednostně příbuzným členů expedice a horolezcům samotným, stejně tak všem, kdo "toho svého" ztratili kdekoli v říši skal a štítů. Nepochybně patří milovníkům hor a také ostatním vnímavým lidem.

Sám jsem se v horách dostal do několika ošklivých situací a mohl utrpět šeredné šrámy, mám co děkovat všem andílkům strážným za návrat domů. Proto mám pochopení a slabost pro rodiny těch, jimž táta, muž, syn zmizel tam kdesi vysoko, daleko, anebo se třeba nevrátil ze skalního města. Rozumím jim.

Řádky nechť inspirují ty, kteří zasvětili část života světu vertikál a jejichž doprovodem byly lano, helma, kladivo a skoby, popřípadě mačky a cepín, určitě stisk pitbula v dlaních a železné nervy, občas stan a spacák, vařič, vločky a bramborová kaše. Také ty, kdož se po horách potloukali "jen" coby turisté s plnou polní. Vy, kteří hory milujete a riskujete v nich své životy při hraní si v jejich světě, vy, kdož jste si vědomi jejich světlé i stinné tváře, vy, za jejichž zády se v nádherných kopcích lopotí andělé strážní a číhá smrt, vzpomeňte při četbě knihy na všechny, kteří na rozdíl od vás neměli štěstí a domov už nespatřili, i na jejich nejbližší.

Věnování navíc - Peruáncům

My, Češi, máme pochopitelnou tendenci si vybavit při zaslechnutí pojmu "Huascarán" naši expedici. Tak trochu si tu horu přivlastňujeme. Jenže pod Huascaránem zůstalo při neštěstí "jen" čtrnáct našich chlapů, zatímco místních obyvatel zahynulo 70 000! Těch čtrnáct je pouze jedna pětina promile, tedy 0,0002 z celkového počtu obětí. Bolest v rodinách Čechů byla strašlivá, kolik bolesti se však rozhostilo pod Andami?

Pokud si připomínáme Huascarán a expedici Peru 70, pamatujme především na Peruánce. Vraťme jim tu horu. Je jejich nejen místopisem, ale i dopady katastrofy. My, coby národ, jsme u toho byli jen náhodou, bohužel, zatímco oni tam žijí. Kdyby se země otřásla o měsíc a půl později, místní by umírali stejně jako 31. května 1970, zatímco naši by tou dobou dleli doma u rodin.

Někteří místní svou horu po neštěstí proklínali, vyčítali Huascaránu tu spoušť. Brzy je to přešlo. Pochopili, že za nic nemůže, že nelze obvinit přírodu. Pokud se u nás o té hoře mluví jako o prokleté, jde o mýlku. Huascarán není prokletý pro místní, jak by mohl být pro nás? Huascarán je Huascarán. Nic více, nic méně.

Řeka Huascarán

K Huascaránu jsem se vrátil v únoru 2020 po pětadvaceti letech od roku 1995 ze tří důvodů. Prvně: Prostě mně to nedalo. Vždyť hory mám zadřené hluboko pod kůží, mohl jsem na nich zůstat či pohřbít své kamarády, blízké. Za druhé: Po třech knihách se mně jevilo nezbytným dotknout se i padesátého výročí neštěstí. Vyrostla totiž spousta milovníků hor, kteří o roku 1970 příliš nevědí a k našim minulým knihám se nedostanou. Do třetice: Od svých jedenácti let jsem četl mnohokrát Suchlovu knihu "Cesta končí pod Huascaránem" (1972), šlo o pomník expedici. Vyloženě mě fascinovala a předznamenala mou misi k tématu zemětřesení - jako by skrze ni ke mně Huascarán promlouval a nechal ve mně uhnízdit svůj příběh (jména těch patnácti jsem znal zpaměti). Kniha Jana Suchla též přispěla k mé zálibě, která mě provází celým životem, k horám.

Od roku 2010 jsem odpovídal na zvídavé otázky, zda se dotknu i padesátého výročí, vyhýbavě: "Vše jsem řekl v pětadevadesátém, dvakrát do stejné vody nevstoupíš." Nakonec mám téma na stole. Protože jsem starší o sedmadvacet let a protože jsem se mezitím potkal s velkou bolestí při práci na tématech netýkajících se horolezectví (prostředí dětí s postižením a prostředí rodin politických vězňů komunistického režimu), bude můj druhý vstup do řeky jménem Huascarán jiný.

Při práci mě doprovázely fotografie z Peru, také snímek italského fotografa Cina Ghigiho, který den před zemětřesením pořídil snímek osmi našich chlapů v základním táboře. V uších mi zněla nostalgická andská muzika a dech beroucí a nitrem cloumající píseň Huascarán, nazpívaná Valérií Čižmárovou s recitací Miroslava Černého. K tomu jsem listoval svými texty v obou knihách "Huascarán". Kombinace fotografie, muziky a četby byla silná. Vše ve mně prudce ožívalo, což mě utvrdilo v rozhodnutí knihu, kterou máte v rukou, dokončit. Chtěla ven, přesně tak jsem to cítil. "Něco", nevím "co", potřebovalo na svět. To "něco" si vynucovalo, aby byl příběh ještě jednou otevřen a uzavřen. V mém věku a v mém vnitřním uzpůsobení už dávno vím, že některým pokynům, které přinese intuice, nemá smysl odporovat. Dal jsem do knihy vše, co umím.

Zároveň jsem při psaní pocítil palčivouchuť vyrazit okamžitě do Peru a obejmout alespoň některé z vypravěčů o neštěstí - Dinu z Yungay, padreho Mezarinu, horského vůdce z Huarazu a další. Mnozí z nich ještě určitě žijí a ty strašlivé dny si nepochybně stále nesou v srdci. Snad v sobě mají i nás.

Kraj pod Huascaránem je, ač jsem jej dlouho nenavštívil, bez nadsázky mým domovem. Nechal jsem totiž tam nahoře pod Andami při svých pěti misích kus sebe samotného, místní naopak věnovali dost ze svého nitra mně. Jsem s nimi a s jejich koutem světa na dálku propojen. Výjimečnost a mystičnost setkání se všemi protagonisty příběhu jménem Huascarán doceňuji až dnes.

Návrat do řeky Huascarán v roce 2020 byl i návratem ke mně samotnému z roku 1993 až 1999, kdy jsem na projektu Huascarán pracoval. Čas jsem této knize věnoval rád, byla pro mě zážitkem. Po jejím dokončení mně bylo trochu smutno, že tahle expedice končí.

Ve stínu koronaviru

V květnu 2020 jsme chtěli s Jirkou Hladíkem jet k padesátému výročí neštěstí do Peru. Žádná velká divočina v horách, žádné připomínání expedice prostřednictvím výstupu. Spíše se potoulat u laviniště, pobýt a rozjímat, vzpomenout na expedici, uspořádat vzpomínkovou mši. Přijít prostě a jednoduše s poklonou a úctou k té hoře, postavit mohylku, "na dálku" chlapům zamávat a poprosit horu o blahosklonnost ke všem horolezcům a místním lidem, poprosit horu o pročištění zamotaných energií, které následovaly od začátku expedici Peru 70. Jenže od prosince přicházely z Číny divné zprávy o nové nemoci, kterou Komunistická strana Číny dlouho tutlala. V únoru bylo jasno - vinou čínského zatajování se nemoc rozjíždí po světě. Pandemie!

V půlce ledna jsem ještě stihl odjet do Indie. Při návratu v polovině února už měli v Indii pár případů koronaviru, ve světě začalo poznenáhlu přituhovat. Stačilo čtrnáct dní, a Evropa se vezla. V Peru hlásili dlouho nulu, pak jen pár případů. Rozjezd u nich byl otázkou času, proto jsme odjezd do Kordiller odpískali už v březnu. Za pár týdnů i Peru uzavřelo hranice, běžná letecká doprava zamrzla na nule.

Koronavirus omezil některé moje aktivity, nenadále získaný čas jsem věnoval této knize. Psal jsem ji bez nadsázky ve stínu toho protivného smrtícího čínského viru. Nebýt jej, text by vznikl mnohem později, možná až k 51. výročí. Když jsem si při tvorbě promítal bolest, která se 31. května rozlila pod Andami, říkal jsem si: "Místní na tom tehdy byli stotisíckrát hůř než my dnes."

Chlapi od Huascaránu

Při zpracovávání knihy "Huascarán, cesta končí, cesta začíná" v letech 1993 až 1995 jsem si opakovaně říkal: "Jak by se chlapi dívali na náš cíl zobrazit především jejich rody, nikoli expedici samotnou? Jak by se dívali na to, že úrovní svého lezení jsem špičkám mezi nimi sahal tak po kolena?" A odpovídal jsem si: "Snahu o představení rodin by jistě přivítali. A že jsem vedle nich jen obyčejný lezec? Asi by vstřícně pokynuli. Vždyť jedno máme společné - vztah k horám, k lezeckému haraburdí, ke svobodě a kráse, jež cítíme v kopcích."

Byli pro mne, když jsem jejich příběh poprvé v jedenácti hltal, velcí a nedostižní. To jsem byl mladší o třináct až čtyřicet jedna let než oni. Když jsem o dvaadvacet let později, ve svých dvaatřiceti v roce 1993 začal psát o jejich rodinách, ještě pořád jsem byl mladší než devět z nich. Stále pro mě byli velcí a vysoko nade mnou. V době vzniku těchto řádek mi je devětapadesát, už jsem o sedm let starší než nejstarší z nich; měl jsem na horách štěstí, tak jsem je přežil. Nikdy jsem podstatnou většinu z nich výkonnostně nedohnal, ani jsem se o to nesnažil. Stále k nim chovám úctu jako v těch jedenácti, jen už je ta úcta opřená o životní zvraty a úspěchy, a tedy je hutnější při vědomí si své váhy.

Věc výsostně bolestná

Nechť tedy ještě jednou příběh ožije.

Nepůjde pouze o rodiny a expedici, o Peruánce. Zobrazen bude též vznik a průběh projektu Huascarán v letech 1993 až 1999. Neopomenu ani další záležitost: projekt Huascarán v konečném důsledku přinesl přímo či nepřímo v dalších patnácti letech i výsledky směřující zcela mimo svět hor. Najdete zde i zamyšlení, co člověka vábí do skal a ke štítům.Nechybí vysvětlení, jak osudová hora působí v rodinách po padesáti letech. V textu využívám citace z knih "Huascarán, cesta končí, cesta začíná", "Huascarán, život v údolí krásy a hrozby" a "Říkali mu Ajšek".

Jsme si s Jirkou vědomi, že pro některé z rodin horolezců může být toto čtení složité. Leckdy se může stará rána jevit jako vyhojená, avšak pak se ukáže, že není. Nicméně kniha zobrazuje též schopnost provést sebe i blízké údolím smutku a dojít za sluncem, najít vyrovnání.

Při práci na knize jsem víc než na běžného čtenáře myslel právě na pozůstalé po horolezcích - na to, jak oni přijmou text. Nechtěl jsem se jich jakkoli dotknout. Oni totiž budou číst knihu jinýma očima než my ostatní. Vždyť téma patří především jim.

Pokud kdokoli i dnes pocítí tíseň vanoucí od Huascaránu a rozbolavělost v duši, nechť mu tato kniha přinese smír, napomůže k pohodě a důvěře v život, k důvěře v sebe sama. Jsou situace, kdy bere poslední karta, a tu kartu lze stále ještě vynést. Mnohdy jedinec zjistí, že nežije na pustém ostrově, ač to tak vypadá, a vpluje do nového života, aniž nasedne na loď. Stačí "jen" nebát se, nestresovat se, věřit si (a bojovat).

Ponořte se do stránek, na nichž ožívá padesát let stará událost, nezatíženi předsudky a s otevřenou myslí. Příběh horolezců a jejich blízkých, jakož i drama obyvatel pod Huascaránem toho zaslouží. Nečeká vás bezstarostné čtení, kterému vás v posledních desetiletích učí nová doba. Přál bych si, aby se kniha stala důstojnou připomínkou příběhu Huascarán nejen v roce padesátého výročí.

S úctou vůči všem, kteří se nevrátili, nejen k těm "Huascaránským", především s úctou k jejich blízkým.

15. dubna 2020, autor knihy

Úvod Jiřího Hladíka

Po Vánocích 2017 se potkávám v příjemné kavárničce ve Starém Smokovci s cyklistou, horolezcem a skialpinistou Tomášem Tvarůžkem a jeho kamarádem Ďurim, kteří se v létě 2018 chystají do Peru. Venku zuří sněhová bouře, jen díky autu s pohonem 4x 4 jsme sem vůbec dojeli. Pijeme horký čaj, já předávám klukům informace k plánované cestě, listujeme v obou knížkách "Huascarán", které jsme s Lubošem připravili před léty. Navečer se loučíme, ve vánici se vracím domů.

O půl roku později mně volá Tomáš a hlásí šťastný návrat z Peru. Mají mě pozdravovat od paní Rusuly z hostelu Gledel v Yungay, chrlí na mne spoustu zážitků z cesty. Nakonec má jednu otázku: "Budete s Lubošem připravovat něco k 50. výročí Huascaránu?" I když to všechno vím, polije mě v tu chvíli horko, že už to je všechno tak dlouho a od vydání naší první huascaránské knihy uplynulo celé čtvrtstoletí. Tomášovi odpovídám: "Nevím, možná, opravdu netuším." Tomáš se vážně zatvářil a pronesl: "Tak to budu muset udělat já." Tehdy jsem si řekl, že bychom s Lubošem padesáté výročí neměli obejít. Vždyť díky našemu projektu Huascarán víme hodně nejen o faktech týkající se expedice, ale především o životní cestě rodin horolezců. Napadlo mě: "Kdo jiný než my?"

To čtvrtstoletí je hodně odlišné od toho prvního. Postupně jsme se loučili s našimi o generaci staršími kamarády, kteří postupně odcházeli do "horolezeckého nebe" (Olda Kopal, Radan Kuchař, Bohouš Svatoš, Gusta Ginzel, Miloš Jiránek a další). Každý rok na Štědrý den ve Skaláku jsme vzpomínali na ty, s nimiž si už nikdy nesáhneme na skálu, nepojedeme spolu na běžkách ani si nebudeme povídat a prohlížet fotky v chaloupce pod Hrubicí nebo v Hnojovém domě na Jizerce.

Naopak jsme se začali potkávat a seznamovat s mladší lezeckou generací. S horolezci, kteří se narodili většinou několik let po katastrofě a nyní předvádějí ve velehorách neskutečné výkony, jež obdivuje celý lezecký svět.

S Tomášem jsme plánovali aktivity, které by byly tím správným připomenutím padesátého výročí. Domlouváme se především na sportovní části projektu a shodujeme se, že nejlepší vzpomínkou by se stalo vylezení cest, které měli v plánu horolezci v roce 1970. Jedná se především o průstup jižní stěny Huandoy, výstup na severní vrchol Huascaránu, případně další výstupy, které byly v plánu v roce 1970. Docházíme k názoru, že by bylo skvělé udělat v květnu a červnu 2020 alespoň jeden česko-slovenský výstup, tj. jedna dvojka česká a jedna slovenská.

Od té myšlenky jsem měl jen kousek k setkání s Markem Holečkem (Márou) 11. dubna 2019 v pražské restauraci Zanzibar. Tam jsem Máru s celým projektem seznámil, protože si myslím, že právě on na to má! Máru věc zaujala a dal si nějaký čas na rozmyšlenou. Jaké bylo ale moje překvapení, když se mi o pár měsíců později, v létě 2019, Mára ozval z Peru s radostnou zprávou: 9. srpna se mu s Radoslavem Grohem povedl parádní prvovýstup. Zdolali 1200 metrů vysokou východní stěnu štítu Huandoy Norte (6360 m). Na počest expedice Peru 70 nazvali cestu BOYS 70.

Z tohoto jsme měli velkou radost jak my s Lubošem, tak i sportovní vedoucí připravované výpravy Huascarán 2020 Tomáš Tvarůžek. Protože pandemie koronaviru probíhající od poloviny března 2020 znemožnila námi plánované květnové aktivity v Peru k 50. výročí zemětřesení v Bílých Kordillerách, zůstal výstup Máry a Radoslava hlavním sportovním připomenutím výročí expedice Peru 70.

Chtěl bych zde ještě připomenout několik horolezeckých výkonů: V roce 1985 (6. až 15. července) vylezly prvovýstupem v severní stěně na vrchol Huascarán Norte (6655 m) dvě vynikající české horolezkyně Zuzana Hofmanová/Charvátová a Blanka Nedvědická/Danihelková společně se svými polskými parťačkami Ewou Szoresnik, Ewou Pankiewicz a Amalií Kaploniak. Zuzka se do stejného místa vrátila ještě v roce 1998, kdy společně s chomutovskými horolezci vylezla italskou cestu; 13. července 1998 tedy stanula opět na severním vrcholu Huascaránu.

Březen 2020 byl nešťastný nejen nemocí Covid 19, která zasáhla prakticky celý svět. Nás ale zasáhla ještě předtím, 7. března 2020, velmi smutná zpráva, že ve Vysokých Tatrách při skialpinové túře a pokusu o sjezd z Lomnického štítu zahynul po 700 metrů dlouhém pádu Kartárikovým žlabem cyklista, horolezec, lyžař a skialpinista Tomáš Tvarůžek!

Jiří Hladík, fotograf, cestovatel, horolezec