Dvojkniha Výprava na Ararat / Říkali mu Ajšek (2000)

Dvě knihy v jedné vazbě "Výprava na Ararat / Říkali mu Ajšek "

Text a foto knihy "Výprava na Ararat": Arnošt Černík, šéf expedice Peru 70

Text knihy "Říkali mu Ajšek": Lubomír Vejražka

Fotografie v knize "Říkali mu Ajšek": Jiří Hladík

Vydalo nakladatelství Baset, M. Uhlíř (2000), 288stran, 206 x 260mm

Arnošt Černík, spisovatel literatury faktu a publicista, dokončil rukopis "Výprava na Ararat" těsně před svým odjezdem do Peru v roce 1970. 

Po jeho smrti text nebyl vydán, na svou chvíli čekal třicet let. Rukopisu jsem se spolu s Jirkou Hladíkem ujal po prosbě jeho dcery Heleny, která nás oslovila po vydání naší první "huascaránské" knihy - "Huascarán, cesta končí, cesta začíná". 

Zavrhli jsme variantu zopakovat cestu Černíka a jeho přátel do Turecka, vylézt jako oni na Ararat a připravit cestopis spojený s tím jeho. Vhodnější nám přišlo doplnit k Černíkovu rukopisu jeho portrét. Ať o něm vyprávějí jeho kamarádi. Našli jsme je. Raoul Trojan, příbuzný. Olda Kopal, kamarád a špičkový lezec. Radan Kuchař, naše horolezecké eso. Drahomír Machaň, dřívější spolupracovník a špičkový horolezec. Jaroslav Suchánek, známý sportovní komentátor. Miloš Jiránek, horolezec a kamarád. Aleš Jaluška, kněz, horolezec a kamarád. Jirka Jedlička, lékař z rodu, který zakládal pražskou Jedličkárnu, horolezec a kamarád. Samozřejmě hlavní slovo měla Helena. Narodila se kniha "Říkali mu Ajšek". 

Vypravěči považovali Černíka za cílevědomého a charakterního člověka, jehož slovo platí, který měl vynikající organizační schopnosti a vůli dotahovat věci do zdárného konce. Byl schopen napřít energii do jednoho jediného bodu, načež dosáhl vynikajících výsledků. 

Slova kněze Aleše Jalušky: "Měl jsem štěstí, že jsem potkal Arnošta Černíka. Vyzařovala z něho vždy nesmírná úcta ke všemu dobrému a ke všem lidem, rozhovory s ním mi výrazně napomohly vymanit se z vnitřních pochybností, napětí a zmatku, vyrovnat se sám se sebou a přestat bloudit. Kdybych byl býval povrchní, promarnil bych šanci, kterou mi Černík, Heckel a Karoušek dali. Byli by si zasloužili jiný osud než ten, který je potkal v Peru v roce 70. Škoda, že už Vildovi zůstanu dlužen tisícovku, kterou mi před svou poslední expedicí půjčil, abych si mohl koupit fotoaparát, a že nemohu Ajškovi vrátit ruskou titanovou šroubovací karabinu, kterou mi poskytl na pár týdnů před mou první zimní cestou do Tater! Nepoužívám ji, je vzpomínkou na naše přátelství a leží u mne vedle sopečného kamene z jeho milované Stromboli."